Když jsem se dozvěděla,že místo slibovaného Passata budu řídit velké auto,tak jsem z toho měla trochu hrůzu-ještě nikdy jsem neřídila nic jiného než osobáky typu Škodovka.Do Řecka jsem se ale těšila a bylo mi trochu divné,jet tam jen tak jako turista,když ostatní si budou procvičovat svaly jízdou na kajaku a taky mě to trochu lákalo-zkusit si,jestli to zvládnu.Poté,co mě Henry oslovil,jsem si na netu dala do vyhledávače heslo Harfabus-abych viděla ,jak to auto vlastně vypadá..cha,cha-divné-nebylo tam.Teprve později jsem se dozvěděla,že je to pouze jeho přezdívka...Teď už vím ,že to je Woltsvagen LT..
První seznámení s Harfabusem a jeho osádkou v přístavu v Benátkách mě docela potěšilo-auto nebylo úplně nové a naleštěné-prostě takové normální...Osádka vozu se mi zdála taky normální -zvláště poté,co už jim došlo pivo..Svalnatá mužná těla ve věku 21-39let-jedno hezčí než druhé..Obzvláště ve vodáckých oblečcích to klukům fakt slušelo...a s pádlem to fakt uměli..
Moje první seznámení s vnitřkem vozu bylo trochu horší-nejsem moc zvyklá na to,že mám za řadící pákou naražený sud s pivem,cinkali tam půllitry a palubní deska prakticky nebyla vidět,protože na ní leželo asi 50 nepostradatelných věciček různého charakteru-no snažila jsem se to nehodnotit-jen jsem si neodpustila poznámku,že je to jako když řídím hospodu.
Hned z přístavu jsem se seznamovala s vozem,projela městem a vystoupala po prvních vražedných serpentýnách.Henry mě velice trpělivě učil řadit a projíždět zatáčky bez toho,abych si přibrzdila-to mi teda ze začátku hodně nešlo-je to jiné než v osobáku.Jinak se mi Harfabus řídil dobře-a i přes drobné problémy s řízením a vychytáním drobných závad jsem to zvládla a přežila a auto jsem v pojízdném stavu vrátila majiteli.
Co dodat k celé akci-řízení v Řecku není procházka růžovou zahradou,ale pokud máte dost odvahy-kvalita vozovky je místy dost mizerná a taky vás nezaskočí po cestě třeba stádo krav,ovcí,koz...ti jsou tam jedinými stopaři,které jsem potkala-bohužel ale nestojí na straně,jdou úplně neukázněně prostředkem vozovky a vůbec se nebojí...je lepší rychle mezi nimi prokličkovat,než je začne váš vůz zajímat a budou ho zkoumat svými rohy .Stádo krav většinou provázejí tak dva až tři zuřiví psi hlídači-kteří se vám neohroženě vrhají pod kola-nevím,zda jen straší,nebo by své záměry s prokousnutím pneumatiky dovedli k dokonalosti-radši jsem si je pohladit nezkusila...
Po řidičce doprovodného vozidla se chce,aby dovezla auto z místa startu lodí do cílového místa a tam čekala-nic složitého.Stačí jen poslouchat navigaci-v případě jejího selhání mrknou do mapy-v případě že nemáte mapu,tak se řídit zdravým rozumem a louskat názvy vesnic v řečtině-nic složitého...Pohoda-zvyknete si..
Krajina,kterou projíždíte je úžasná a když zrovna nesestupujete po vražedné serpentýně,tak máte i čas se cestou kochat..fakt nádhera!
Já osobně jsem na vodě nikdy nebyla-jsem nevodák,tak bylo pro mě hodně zajímavé se o toto krásném sportu něco málo dozvědět-zatím mi docela vyhovuje to jen pozorovat,cítím se bezpečněji na kole nebo na lyžích,ale nikdy neříkám nikdy...
Jsem moc ráda,že jsem jela,kluci byli fajn,byla s nima legrace.Tak zase třeba někdy....

Autor : Martina Kouklíková

Foto : Martina & Irik

Průměrné hodnocení