To přenášení Štěchovic už bylo lepší a přenášení Vraného byla hotová brnkačka. Do kaňonu Štěchovic jsme vstoupili za velmi pozdního sobotního odpoledne. Po celou dobu jízdy kaňonem Štěchovické přehrady za večerního soumraku jsme nepotkali živáčka ani mrtváčka., jenom sem tam rozsvícené okno chajdy trampa, ticho a mrtvý klid. Na strmých březích, kde se nedá ani pořádně postavit stan, ležely vytažené lodě na břehu pokryté listím a skály vysoko čněly k nebi. Chtěli jsme dojet alespoň na Ztracenku, kde je určitě místo na stan, ale věděli jsme jenom, že je na levém břehu někde v půlce přehrady. No nedojeli jsme tam. Začala padat tma a tak jsme postavili stan na malé ploše, kterou nějaký chatař vydobyl ve strmé zarostlé stráni před chajdou. Vlastně na ní nebyla ani pořádná tráva, ale mech. Suchý hajzlík opodál měl zamčený na visací zámek, to snad abychom mu pohnojili skalku. To tedy u nás na hájovně je budka trvale přístupná, s otevřenou náručí všem slušným potřebným. Ráno jsme posnídali pivo a rohlíky z vlastních zásob a další přestávku na jídlo, konkrétně polívku a pivo, jsme učinili až v Měchenické hospodě Regatta. Kafčo a dortík jsme si dali následně v cukrárně v přízemí. Pak už jsme se nasoukali do lodí a dorazili naší cestu až do Prahy na Císařskou louku. Toho eskymáka, o kterém jsem mluvil v úvodu, jsem si dal až těsně před přistávacím plovoucím molem půjčovny. To aby první otestování seekajaku bylo kompletní po všech stránkách. Gonzáles tuto zkoušku zcela vypustil. Nechtělo se mu máchat si hlavu. O případné namočení spacáků, v případě, že by úložný prostor dokonale netěsnil, již vlastně nešlo, protože jsme naši cestu končili. Pádlování v seekajaku vyžaduje úplně jiné nastavení mysli. Občasný volej, který při sjíždění peřejí vodáka nebetyčně nudí a otravuje, je tady podstatou vlastní náplně požitku. Je třeba zklidnit mysl a nasadit strojový rytmus pádlování. Místo peřejí vnímáme život a scenérii okolí a čekáme, až se vyhlédnuté křovisko na vzdáleném ostrohu, kam míří špička našeho kajaku, po překonání nekonečné vodní pláně přiblíží na dosah. Za zatáčkou se proces znovu opakuje a špička míří na další ostroh. Uprostřed vodní plochy se noříme do vlastních myšlenek, protože krajina se mění jen velmi pomalu. Jízda se podobá meditaci a střeh nutný při sjíždění divoké vody zcela odpadá. Pokud přistaneme, zejména kvůli hospodě, vstupujeme, jako příchozí z jiného světa, do ruchu letoviska které žije vlastním životem,. Stožár s vlajkami na břehu, dřevěná bouda, zakotvené loďky a teplovzdušný balón přelétající nad námi vyvolává pocit jako z obrazů Kamila Lhotáka. Mnohem dále po proudu, pod Štěchovickou přehradou na ostrově sv. Kiliána v Davli jsme se oddali hledání jakéhosi uloženého pokladu poblíž zbytků základů starého kláštera. Je to hra, kterou mládež hraje pomocí GPSky a internetu. Pro mě je tahle hra nová. Gonzáles se naštval, protože jeho GPS mu ukazovala, že jsme byli už blízko na dosah skrýše, ale byly tam strašně vysoké kopřivy a my sme byli skoro nahatý. Tak zvaná keška, tedy schránka, potažmo poklad, měla údajně velkou dobrodružnou hodnotu, vzhledem k tomu, že je na nepřístupném ostrově. My jsme ji ale zkrátka nevyzvedli. V pondělí ráno jsem vstával jako rybka, tedy skoro jako rybka. No a příště? Příště si
radši zajedeme zase na vodu divokou.

Autor : Mr. Wigo

Průměrné hodnocení

Zobraz 2 z 2 komentářů